Alou do bačkor !!
Alou do bačkor! (14.1.2008)
***
Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé
nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto
bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje.
Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla.
Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf.
ŠÉF???
Nastala
mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku a nikde
ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou
chybu.
A taky jsem se chtěla vytáhnout.
Zápolení
s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela voda na
domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci. Děti až těsně před
obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách vypadaly jako
andílci.
Ovšem jen do té doby, než jim začala být
dlouhá chvíle a ony se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do
stolečků dožadovat svého papůůů.
Knedlíky
potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval
u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je
to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě,
ty dobytku, uklízet nebudu." Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu
hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích.
Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní,
jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela."
Polilo
mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče
jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit
dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i
hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu
přijal.
Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích
dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po
nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře a
nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale
hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět
myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát
a tupě zírat na stůl před šéfa.
Před
sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na něm
místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a
to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.
Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji
rudý jako rak
od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po
talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl.
Tou polévkovou lžící tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile poděkoval.
Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já
mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s
hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už
viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u
kostela.
Celá historka se samozřejmě roznesla po
firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí. Šéf prý to líčil na
poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a než stačím pozdravit, už
jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat a
neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo s tím, že
dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd.
Chlapi,
já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání - asi abych
paní domu neupatlal ubrus - polívkovou lžíci - nejspíš abych si
příborem neublížil - a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným
obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si
neumazal sako,a že mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas
vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty
děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi!
Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"
Je
fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali - neodpustili
narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš? Hele, chlapi, už jsem
velkej, dostal jsem příbor! Prostírání s kačenkou by nebylo? A už od
dveří řvali: "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.
***
Tenhle veselý příběh mi přišel emailem.
Autorku,bohužel neznám,snad se nikdo nenaštve,že to tu mám.
Jinak takhle nějak podobně to vypadá,když je ženská už delší dobu na mateřské.Vzniká jakási maminkovská deformace :-)