Smutný příběh jednoho koťátka
12. 5. 2009
Narodil jsem se v sobotu 25.dubna ve čtyři hodiny ráno.
Byl jsem chvilku na světě,maminka mě pečlivě olizovala,aby mě osušila a aby mi bylo pěkně teploučko.
Uslyšel jsem nějaké hlasy.Byli to lidé ,mluvili na maminku. Potom přinesli bedýnku,dali do ní deku,maminka si do ní vlezla a mně velké teplé ruce přenesly za ní.
Byl jsem unavený a brzy usnul. Maminka byla u mně,bylo mi teploučko a hezky.
26.4.-27.4. U maminky mi bylo pořád hezky a také jsem ochutnal maminčino mléko.Moc mi chutnalo,dával jsem to najevo tím,že jsem pořádně mlaskal.
Lidé mě obdivovali a smáli se mému mlaskání.
Lidé mě obdivovali a smáli se mému mlaskání.
28.4-29.4. Bývám často sám. Maminka ode mně často odchází.Je mi velká zima,mám hlad a nemůžu spát. Je mi smutno! Maminko,kde jsi? Brečím. Brečím hodně nahlas,aby mě maminka slyšela a přišla za mnou.
30.4. Jsem pořád sám. Brečel jsem,volal maminku,ale ona nepřišla. Je mi pořád zima. Mám velký hlad,ale už ho ani necítím.Jsem unavený. Chce se mi spát. Už nemám sílu volat mámu.
Velké teplé ruce mě zvedly do dlaní a slyším,jak lidé říkají,že asi umřu. Za chvíli lidé říkají,že maminka nemá mléko. Ruce mě položily zpátky a něčím mě přikryly.
Někdo mě vzbudil a zabalil do plínky. Na pusince cítím něco telpého,sladkého. Je to mléko,ale chutná jinak,než od maminky. Bráním se a brečím,ale mlíčko mi pořád teče do pusinky.
Jsem najedený,zabalený v plínce,je mi dobře a chce se mi spát...
1.5.-4.5. Je mi dobře a jsem spokojený. Každou chvíli mě zvedají ruce,balí mě do plínky a krmí mě mlíčkem. Já už ale nejsem slabý. Jsem plný síly a tak se můžu prát. Nechci to mlíčko a tak bojuju,ale ruce jsou silnější,tak musím pít. Bříško mám plné,je mi dobře. Jenom mi hodně chybí maminka. Někdy za mnou přijde,olízne mě a zase odejde.
Často mě ruce balí do plínky a já v nich pak usnu. Je mi pak krásně teploučko a nic mi nechybí.
5.5-7.5. Maminka za mnou chodí čím dál častěji. Olizuje mně a zahřívá. Taky mi nastavuje bříško a já někdy najdu její mléko,které je mnohem lepší než to,které mi dávají lidé. S lidmi se pořád peru a někdy i brečím,když mi mléko dávají,ale není mi to nic platné. Stejně mě krmí. Ale už ne tak často.
9.5.-10.5. Jím už jenom maminčino mléko. Maminka je se mnou a někdy se na mě příde podívat i tatínek.
11.5. Začínají se mi rozlepovat očička a trochu vidím. Vidím maminku,tatínka,lidi,kteří mě občas zabalí do plínky a u kterých pak usnu.
Jsem trochu unavený. Mamince se přestalo líbit v bedýnce a začala mě přenášet do druhého pokoje. Lidé se na maminku zlobí,protože mě nosí na patrovou postel,která je hodně vysoko,skoro až u stropu. Bojí se,že spadnu a něco se mi stane. Vždycky mě najdou a odnesou zpátky do bedýnky. Maminka je potom se mnou,ale je naštvaná. A tak mě nosí pořád do druhého pokoje a skáče se mnou nahoru. Vůbec se mi to nelíbí.
12.5. Jsem hodně unavený. Nechce se mi popolézat,nechce se mi ani volat maminku,když odejde. Je mi zase zima. Lidé mě dneska zase vzali a dali mi napít mléka. Chtěl jsem se prát,ale neměl jsem sílu. Chtěl jsem brečet,aby věděli,že se mi to nelíbí,ale ani brečet jsem nemohl,jak jsem byl unavený. Nešlo mi ani polykat. Chvilku jsem ležel v plínce a zahřál jsem se. Pak mě položili do bedýnky a přišla ke mně moje maminka. Dokonce přišel i tatínek. Sedl si na bedýnku a díval se na mně. Také jsem se na něj díval,ale potom se mi už chtělo hrozně moc spát. Zavřel jsem očička......
Sbohem,broučku
...Na maminku a na tatínka se už dívám z nebíčka. Byl jsem tu krátce,ale budu si pamatovat,že jsem byl u lidí,kteří mě měli rádi a snažili se,abych tu mohl zůstat.
